Někdy nejde jen o shozená kila nebo větší kondici. Někdy je největší změnou to, že se člověk znovu cítí jistější, samostatnější a má větší důvěru ve vlastní tělo.
U lidí s civilizačními onemocněními, vyšší tělesnou hmotností, hypertenzí, diabetem, bolestmi kloubů nebo po operacích je ale zásadní, aby pohyb probíhal bezpečně. Nestačí jen „nějak začít cvičit“. Tito lidé potřebují vedení zkušeného trenéra, který opravdu ví, co dělá, rozumí zdravotním omezením a dokáže trénink přizpůsobit tak, aby pomáhal, ne škodil. Právě proto má velký význam profesní zkouška Instruktor/instruktorka pohybových aktivit osob s civilizačními onemocněními. Nejde jen o další certifikát na papíře. Jde o odbornost, zodpovědnost a schopnost bezpečně pracovat s klienty, kteří často přicházejí s obavami, omezeními a nízkou důvěrou ve vlastní tělo.
Paní Jiřině je 75 let. Do pilotního projektu: Terapie pohybem pro pacienty s civilizačním onemocněním vstupovala s vyšší tělesnou hmotností, hypertenzí, má varixy, je po operacích levého kolene a pravé kyčle, kde má endoprotézy, a také je onkologická pacientka. Přesto se rozhodla udělat krok, který pro mnoho lidí není jednoduchý: přijít do fitness centra a začít pravidelně cvičit pod vedením odborníka.
V rozhovoru otevřeně promluví o svých obavách, prvních trénincích, malých vítězstvích i o tom, proč pro ni cvičení není jen fyzická aktivita.
Rozhovor s paní Jiřinou
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla začít cvičit?
„Zaprvé jsem chtěla shodit, což se mi tedy zatím nepovedlo. Zadruhé už z dřívějška vím, že rozhýbat tělo je důležité. A zatřetí nechci dopadnout jako tchyně mojí dcery, která je pro mě takovým odstrašujícím příkladem. Zůstala doma, přestala vycházet a má už problém se vůbec dostat ven z bytu. Takže tohle byly moje hlavní motivace.“
Měla jste před začátkem cvičení nějaké obavy?
„Ano, určitě. Hlavně z fitka. Když tam člověk nechodí, má představu, že tam jsou samí štíhlí, namakaní mladí lidé. Měla jsem pocit, že tam vůbec nepatřím a že se na mě budou ostatní divně dívat.“
Bylo těžké udělat první krok a přijít do fitness centra?
„Ani ne, protože jsem nešla sama. To mi hodně pomohlo. Kdybych měla jít úplně sama, asi by to byl problém. Ale tím, že jsem měla domluveno setkání s vámi, bylo to jednodušší. Člověk má pocit, že ho někdo zaštítí.“
Jak jste se cítila fyzicky před začátkem programu?
„Byla jsem určitě méně rozhýbaná. Už předtím jsem chodila jednou týdně na cvičení pro seniory, ale byla jsem zvědavá, co se mnou udělá pravidelný pohyb ve fitku.“
Co bylo vaším hlavním cílem na začátku?
„Shodit kila. To byl úplně první cíl. A k tomu samozřejmě začít pravidelně cvičit.“
Měla jste nějaké pohybové omezení nebo zdravotní potíže, které vás v běžném životě limitovaly?
„Ano. Největší problém mi dělaly schody. Také chůze nebyla ideální a některé běžné pohyby, třeba někam se natáhnout, pro mě byly obtížné.„
Chodíte s holemi. Je to hlavně kvůli rovnováze?
„Ano, hole používám kvůli rovnováze. Teď už je to lepší, ale jsem v tom opatrná. Nechce se mi je úplně odložit, protože když zaškobrtnu, podrží mě a nespadnu. Už jsem si vyzkoušela, že když jsem je vzala jen tak ležérně do jedné ruky, byla jsem docela rychle na zemi.„
Všimla jste si po třech měsících změn v běžných činnostech? Třeba při chůzi, vstávání ze židle nebo chůzi do schodů?
„Ano, všimla. Každopádně jsem se víc rozhýbala. Některé věci dnes zvládnu, které jsem předtím nezvládla, a některé udělám mnohem snáz. I vstávání ze židle je lehčí. Nemusím se tolik něčeho chytat, abych se zvedla, což jsem předtím dělala.„
Cítíte se při pohybu jistější?
„Určitě ano. I hole mám někdy tendenci zapomenout. Venku je ale zatím beru, protože se s nimi cítím bezpečněji.„
Jak jste vnímala první tréninky?
„Bylo to docela těžké. Na začátku jsem třeba ani nevylezla na rotoped. Zkoušely jsme některé stroje, na které jsem se nedokázala ani dostat tak, abych na nich mohla cvičit.“
Co vás drželo u pravidelnosti?
„Když už se člověk rozhodne, že bude tři měsíce chodit, tak by ty tři měsíce chodit měl. A taky když už to zaplatil. Ale hlavně mi pomáhalo, že jsme byly domluvené. Nerada ruším něco, na čem se s někým domluvím.“
Překvapilo vás něco na prostředí fitness centra?
„Ano. Překvapilo mě, co všechno se dá na strojích dělat, protože pro mě byly na začátku úplně záhadné. A také mě mile překvapili lidé. Měla jsem obavy, že mě budou ostatní řešit, ale vůbec to tak nebylo. Každý se staral o sebe.„
Jak vám vyhovoval individuální přístup trenérky?
„Velmi. Cviky byly přizpůsobené mým omezením tak, abych si neublížila. To pro mě bylo důležité.„
Bylo pro vás zásadní, že trénink respektoval váš věk a zdravotní stav?
„Určitě. Když se dívám na mladé lidi ve fitku, vidím věci, které už nikdy dělat nebudu. Ale tady šlo o to, že trénink byl nastavený podle toho, co můžu já. A hlavně jsem se nebála, že budu druhý den úplně zničená. To mě mile překvapilo. Po cvičení jsem nebyla „zbitá“, jak jsem se původně bála.„
Jakou největší změnu na sobě po třech měsících vnímáte?
„Vylezu na rotoped a můžu na něm normálně jezdit. To je pro mě velká změna. Také zvládnu stroje, na které jsem si na začátku ani nedokázala sednout. Prostě udělám věci, které jsem předtím neudělala.„
Zlepšila se síla, kondice a pohyblivost?
„Ano, určitě. Všechno.„
Máte během dne více energie?
„Možná ano, ale u mě to hodně závisí na tom, jak je na tom zrovna manžel a kolik péče potřebuje. To energii samozřejmě bere. Ale celkově si myslím, že jsem klidnější a tolik se nevztekám.“
Změnila se tedy i nálada?
„Ano. Určitě. Cvičení mi pomáhá i psychicky.“
Jak často teď cvičíte?
„V úterý chodím na cvičení pro seniory a do posilovny se snažím chodit alespoň dvakrát týdně. Některý týden se mi podaří i třikrát. Když mě někdo zlanaří, jdu klidně i víckrát, než jsem původně plánovala.“
Co vám cvičení přineslo mimo fyzické výsledky?
„Pohodu. Čistí mi hlavu. Zní to možná zvláštně, že si jdu do fitka odpočinout, ale je to tak. Odpočinu si od běžných starostí a na chvíli úplně vypnu.“
Co byste řekla člověku ve vašem věku, který si myslí, že už je na cvičení pozdě?
„Řekla bych mu, že pozdě není. Není pozdě v žádném věku. Cvičit může jít opravdu každý. Myslím si, že pocit „už je pozdě“ je často jen výmluva.“
Jste na sebe po těch třech měsících hrdá?
„Jsem ráda, že jsem to zvládla. A hlavně jsem ráda, že pokračuju dál. První tři měsíce byly dané projektem, ale teď už je to na mně. Zaplatila jsem si další měsíc dopředu, abych měla motivaci nepřestat.“
Co vás na celém programu nejvíce potěšilo?
„To, že jsem se rozhýbala. Změny jsou možná malé, ale jsou. A to je pro mě důležité.“
Mrzí vás, že se zatím nepodařilo výrazně zhubnout?
„Trochu ano, ale vím, že je to i o jídle. Večer jím, takže tam mám ještě prostor něco změnit.“
Co pro vás znamenalo, že jste mohla cvičit bezpečně pod vedením odborníka?
„Když člověk začíná úplně sám, neví, co má dělat a co si může dovolit. Pod vedením odborníka jsem měla jistotu, že cvičím bezpečně, že si neublížím a že po tréninku nejsem úplně vyčerpaná. Myslím si, že na začátku je odborné vedení velké plus. A možná by neškodilo ani později.“
Chcete ve cvičení pokračovat?
„Ano, zatím určitě chci. Dělá mi to dobře. Vím, že kdybych přestala, velmi rychle se dostanu zpátky tam, kde jsem byla. Z dřívějška vím, že ztratit pohyb jde rychleji než se znovu rozhýbat. To je pro mě motivace pokračovat. A pořád doufám, že když se mi podaří upravit jídelníček, nějaké kilo půjde dolů.“
Kdybyste měla jednou větou říct, co vám ty tři měsíce daly, co by to bylo?
„Pochopila jsem, že můžu chodit do posilovny i ve svém věku a se svojí hmotností. A že chodit cvičit není tak těžké, jak si člověk dopředu myslí. Doporučila bych to každému bez ohledu na věk.“
Závěrem očima trenérky Lídy Kristofčákové
Pro mě je práce s klienty, jako je paní Jiřina, vždy velká výzva. A zároveň obrovský smysl mojí práce.
Když přijde klientka ve vyšším věku, s výraznou nadváhou, po onkologické léčbě, s endoprotézou kolene a kyčle, vysokým krevním tlakem a dalšími zdravotními omezeními, není možné přistupovat k tréninku stejně jako u běžného zdravého člověka. Tady nestačí „dát někomu pár cviků“. Každý krok musí mít důvod, návaznost a jasný cíl.
Trénovat zdravé a aktivní lidi umí spousta trenérů. Ale vést člověka, který se bojí pohybu, má omezenou mobilitu, horší rovnováhu, nižší kondici a zároveň velkou nejistotu, vyžaduje mnohem větší zodpovědnost. Je potřeba umět rozpoznat, co si klient může dovolit, kde je potřeba ubrat, kde naopak bezpečně přidat a jak celý proces nastavit tak, aby byl dlouhodobě udržitelný. U takového klienta nejde jen o výkon. Nejde o to, kolik zvedne kilo, kolik spálí kalorií nebo jak rychle zhubne. Prvním cílem je často úplně něco jiného: aby se cítil bezpečněji při chůzi, lépe vstával ze židle, zvládl schody s větší jistotou, nebál se přijít do fitka a začal znovu důvěřovat vlastnímu tělu.
Právě proto je důležité plánování dopředu. Trénink musí vycházet ze zdravotního stavu, aktuálních možností, pohybových omezení i běžného života klienta. Nestačí odcvičit jednu hodinu. Je potřeba sledovat, jak klient reaguje, jak se cítí druhý den, co se zlepšuje, co je potřeba upravit a kam můžeme postupně navazovat.
U paní Jiřiny bylo krásné sledovat, že i malé změny mají obrovský význam. Že se cítí jistější. Že po tréninku není zničená, ale naopak má pocit, že pro sebe něco udělala. A přesně v tom vidím smysl odborně vedeného pohybu. Nejde jen o cvičení. Jde o návrat k větší samostatnosti, sebejistotě a kvalitě života.
Práce s lidmi s civilizačními onemocněními potřebuje vzdělané a zodpovědné trenéry. Trenéry, kteří vědí, co dělají, rozumí rizikům, umí přizpůsobit trénink konkrétnímu člověku a neslibují zázraky, ale vedou klienta bezpečně krok za krokem. A právě proto má profesní kvalifikace pro práci s osobami s civilizačními onemocněními tak velký význam. Protože tito lidé si nezaslouží náhodný přístup. Zaslouží si odborné vedení, respekt a trénink, který jim opravdu pomůže.
Add a Comment
You must be logged in to post a comment